Vše krásné umírá s člověkem, ne však umění

Snad není člověka, který by neznal Monu Lisu. Mluvíme totiž o zřejmě nejslavnějším portrétu všech dob. Leonardo da Vinci toto svoje dílo namaloval na počátku 16. století. A od té doby dal vzniknout mnoha pověstí a spekulacím. Není se čemu divit - rysy tohoto díla jsou na tehdejší dobu při nejmenším nezvyklé. Tak tedy:
- Postava na obraze udržuje s divákem "oční kontakt"
- Mona Lisa sleduje diváka s nenapodobitelným a tajuplným úsměvem
- V tehdejší době se zobrazovaly postavy buď celé nebo jen busty
- Okolí za postavou je rozostřené, kdežto v 16. století bylo zpravidla vždy ostré
- Pan Leonardo si dokonale pohrál s detaily - např. tkanina šatů
- Významnou roli pro slávu tohoto obrazu sehrála i jeho loupež z Louvru roku 1911[3]. Původně byli z krádeže podezíráni stoupenci umělecké moderny – např. básník Guillaume Apollinaire, který byl dokonce zatčen, nebo Pablo Picasso, který musel k výslechu. Skutečný zloděj Vincenzo Perugia ji dostal až do Florencie, kde ho nabídl ke koupi antikváři Alfrédu Gerimu. Byl však při prodeji zatčen, a tak se obraz vrátil zpět do Paříže, kde byl roku 1913 slavnostně vrácen do Louvru.
- Mona Lisa má nad hlavou zelený vertikální proužek. Deska – topolové dřevo – prasklo. Podklad i barva se vydrolily; neexistuje technologie, která by původní barevný charakter díla nahradila v otázce pigmentů, ze kterých je barva, pojidla, či techniky.
- V roce 2006 se objevila další z teorií objasňující „tajemný úsměv“ Mony Lisy. Kanadští vědci došli k závěru, že úsměv patří ženě po porodu. Důvodem je nalezení stopy původní malby na obraze, kde má Mona Lisa přes tvář tenký šátek, který nosívaly florentské ženy před a krátce po porodu.
- Z obrazu prý byla kdysi odříznuta dvojice sloupů terasy, které původně postavu rámovaly.
- Krajina za Monou Lisou je fantaskní; horizonty z levé a pravé strany jsou na výrazně rozdílné úrovni a je fyzicky nemožné, aby se za zády Mony Lisy mohly spojit.
